Ondrášek pomáhá 2019
V minulosti Ondrášek pomáhal Danielkovi z Újezdu u Brna, který trpí mozkovou obrnou a Jasmínce z Brna, kterou neukázněný řidič upoutal na invalidní vozík. V letošním roce pomáháme Lukáškovi ze Slavkova u Brna. celý článek
Benefiční projekt Ondrášek pomáhá…
1.prosince 2019, bezbariérové Divadlo Barka, Brno
ONDRÁŠEK PRO LUKÁŠKA
Myšlenka toho projektu je jednoduchá, ale o to více v dnešní dravé době důležitá – zdravé děti pomáhají nemocným. Naše benefice jsou zaměřené vždy na konkrétní postižené dítě. Výtěžek ze vstupného je v plné výši předán rodičům nemocného dítěte. Žádný jiný z brněnských dětských folklorních souborů podobný projekt nepořádá.
V minulosti Ondrášek pomáhal Danielkovi z Újezdu u Brna, který trpí mozkovou obrnou a Jasmínce z Brna, kterou neukázněný řidič upoutal na invalidní vozík. V letošním roce pomáháme Lukáškovi ze Slavkova u Brna.
Lukášek Pospíšil se po zdlouhavém a komplikovaném porodu narodil jako zdravé dítě. Ve třech měsících mu však byla diagnostikována těžká epilepsie. Vyšetření zjistila, že má nenávratně poškozený mozek. V únoru 2016 komise lékařů rozhodla, že jedinou pomocí bude operace mozku, kdy dojde k odpojení jeho pravé poloviny. Levá polovina tělíčka proto Lukáška neposlouchá. Děti z Ondrášku svojí beneficí pomohou k dalšímu neurorehabilitačnímu pobytu, který Lukášek absolvuje na některé specializované klinice a je pro jeho další motorický vývoj nezbytný.
Pořadatelem benefice je Dětské taneční studio ONDRÁŠEK ve spolupráci s Folklorním sdružením JÁNOŠÍK Brno. Akce se koná za podpory Ligy vozíčkářů.
F_A_4_Leták_Lukášek_Barka
Lukáškův příběh...
Jmenuji se Lukášek Pospíšil. Můj příchod na svět, byl zdlouhavý a komplikovaný, ale i tak maminka a tatínek věřili, že jsem v pořádku a zcela zdravé dítě. Doma se ze mě všichni radovali, začali jsme chodit na první procházky, ve 2 měsících jsem byl uvítán jako nový občánek města Slavkova u Brna...
Najednou se vše změnilo. Špatně se mi spinkalo, moc jsem plakal a v necelých 3 měsících se mi začaly dít zlé věci. Rozhazoval jsem ručičkama, cukaly mi nožičky, vykuloval jsem očka a vůbec jsem nevěděl proč..... Ty lidičky okolo se o mě moc báli a tak jsme spěchali k paní doktorce, která nás šupem poslala do dětské nemocnice v Brně.
Zjištění lékařů bylo hrozivé. Nejdříve určili, že jde o těžkou formu epilepsie, ale pořád se jim něco nezdálo, proto mě museli uspinkat a udělat moc fotek mojí hlavičky. Přišla ta největší katastrofa.... zjistili, že došlo k poškození mozečku a mám skoro celou polovinu nenávratně zničenou....ani tu nebudu popisovat, jak mamince, tatínkovi a celé rodině bylo, vím jen, že pořád plakali. Po celou dobu byli moc stateční, všude byli se mnou, nespustili mě z očí.... Lidé v bílých pláštích se mi snažili pomoci, nastal kolotoč mnoha vyšetření, pořád mně dávali do pusinky nějaké fuj věci, ale ty bohužel nepomáhaly. Bylo mi čím dál hůř. Několikrát jsem musel s maminkou pobývat v cizím domě, v cizím pokoji, s cizími lidmi s dětmi, kteří se postupně stali našimi kamarády.
V únoru 2016 se sešla komise lékařů, která rozhodla, že jedinou pomocí pro mě bude operace mozečku - odpojení pravé poloviny. Nastalo čekání na den D, který byl stanoven na 30.5.2016. Tentokrát mě uspinkali na dlouhých, předlouhých 6 hodin.
Díky zlatým ručičkám paní doktorky a všem přítomným se operace zdařila. Ještě nějakou dobu jsem spinkal. Po probuzení se objevil zázrak, pohnul jsem oběma ručkama i nožkama. Uviděl jsem maminku a tatínka, měli slzy v očích, na rtech úsměv. Vše se vyvíjelo dobře. Po několika dnech se však objevily komplikace, opět mě uspinkali a vyvedli mi na pár dní dlouhou hadičku z hlavičky, která mi pomohla, aby se mi nezvyšoval tlak v hlavičce. Uplynulo několik týdnů a pustili nás domů. Bohužel jsem nezůstal doma dlouho, musel jsem zpět do nemocnice, kde mi museli zavést nastálo hadičku s ventilkem z hlavičky do bříška. Levá polovina tělíčka mě neposlouchá, proto s maminkou poctivě cvičíme, abych se naučil aspoň z části to, co umí ostatní děti. Bude to moc dlouhá cesta léčením a rehabilitacemi.
30.5. 2019 to budou 3 roky od operace. Během této doby se toho mnoho událo. Několikrát jsem byl cvičit na neurorehabilitační klinice na Slovensku a tady u nás na Moravě v Ostravě. Díky těmto speciálním klinikám a špičkovým fyzioterapeutům jsem toho spoustu dokázal, samozřejmě také díky vytrvalosti, energii a síly mamky a taťky, kteří mi doma zařídili malou tělocvičnu, abych mohl cvičit a trénovat. Obrovský podíl na mých úspěších má pomoc spousty lidí, přátel, organizací, nadací, kterým není můj osud lhostejný.
Po každém pobytu na těchto klinikách jsem se zvládl naučit něco nového. Po prvním pobytu jsem se „rozplazil“, po druhém jsem si ve 2 letech začínal sedat, po dalším zkouším vysoký klek, ale to ještě musím zdokonalit. Snad se mi jednou podaří postavit se na vlastní nožičky. Díky těmto obrovským pokrokům chci nadále tyto moc náročné rehabilitační pobyty s mamkou a taťkou absolvovat. Letos mám naplánovány dva pobyty intenzivního cvičení na soukromé klinice v Ostravě.
Prosím, držte mi pěstičky a přejte mi, ať se mi vše podaří zvládnout co nejlépe.
DĚKUJEME, MOC SI VÁŽÍME VAŠÍ POMOCI!!! Lukášek, maminka a tatínek Pospíšilovi
